Sex a bo­lest

Před pár mě­sí­ci jsem tu po­chy­bo­va­la zda jsem oprav­du trans, a do­šla jsem k tomu, že je to vlast­ně jed­no, že je­di­ná otáz­ka, kte­rou má cenu si klást, je jest­li jsem šťast­něj­ší a spo­ko­je­něj­ší, a sna­ha o ně­ja­ké ška­tul­ko­vá­ní je zce­la zby­teč­ná.

Úpl­ně stej­ně by sa­mo­zřej­mě šlo od­být i dneš­ní otáz­ku; ne­hle­dě na to, že po­cit spo­ko­je­nos­ti, kte­rý ve mně vy­vo­lá­vá kaž­dý let­mý do­tyk stá­le ješ­tě bo­la­vých bra­da­vek, nebo s ja­kou zá­li­bou si teď hla­dím rudé šrá­my a pod­li­ti­ny na zad­ku a pře­mýš­lím, kde bych se tak moh­la stih­nout před­vést na­ha­tá nebo při­nej­hor­ším v plav­kách, než se za­ho­jí, dává asi po­měr­ně jed­no­znač­nou od­po­věď.

Dneska jsem mezi těma dvě­ma vý­prasky za­ži­la snad nej­ú­žas­něj­ší sex ever, a nej­ú­žas­něj­ší na tom ne­by­lo že to dě­lal dob­ře a dlou­ho, ale že jsem si po­pr­vé v ži­vo­tě—nebo ale­spoň po fakt dlou­hé době—s ně­kým do­vo­li­la vy­pnout a ne­ře­šit jak u toho vy­pa­dám, jak asi chut­nám, jest­li ho to ješ­tě baví, a mi­li­on dal­ších ne­smys­lů, kte­ré mi tak čas­to brá­ni­ly být plně pří­tom­ná.

A při­tom je to tak pros­té! Sta­čí při­jmout ra­di­kál­ní myš­len­ku, že váš part­ner je do­spě­lý a své­práv­ný a kdy­by se mu to ne­lí­bi­lo, tak to ne­dě­lá.

Což jsem dří­ve ne­do­ká­za­la. Hlav­ně pro­to­že jsem ne­do­ká­za­la na­kres­lit čáru ani mezi tím, co se sku­teč­ně líbí mně, a tím, co dě­lám abych uspo­ko­ji­la ně­ko­ho dru­hé­ho. Vlast­ně mi byla úpl­ně cizí před­sta­va, že by moh­lo jít ob­čas taky jen o moji rozkoš.

S Fro jsme si teh­dy kdy­si dáv­no pře­sta­ly hrát mož­ná i pro­to, že já ne­by­la s to si při­znat, že se mi líbí když mi ubli­žu­je, a ali­bis­tic­ky jsem tvr­di­la že se mi líbí tr­pět pro ni. Což sice byla prav­da, ale tak­to po­dá­no to ne­by­la zod­po­věd­nost, o kte­rou by stá­la.

Už jsem ale vel­ká hol­ka a je čas na co­ming out. V mém no­vém bran­du ma­so­chis­mu a sub­mi­si­vi­ty není pro­stor na ta­ko­vé hloupé lha­ní sama sobě.

Ano, vždyc­ky se mi lí­bi­lo a vzru­šo­va­lo mě jem­né, hra­vé, něž­né plá­cá­ní z od­váž­něj­ších strá­nek Bles­ku pro ženy. Ale oprav­du za­jí­ma­vé to za­čí­ná být až za hra­ni­cí, kde už to pří­jem­né není. Kde to fakt bolí. Kde kři­čím a pod­la­mu­jí se mi ko­le­na. Kdy celý svět kro­mě nás dvou pře­sta­ne exis­to­vat.

Kdy se mu dí­vám do očí a vím, že ale­spoň pro tu chví­li jsem jeho. Když skon­čí, když mě ko­nej­ší v ná­ru­či a mi­lu­je­me se. Když mám dru­hý den na těle sto­py, kte­rý­mi se mohu pyš­nit a kte­ré mi těch pár krás­ných po­mí­ji­vých oka­mži­ků při­po­mí­na­jí.

A líbí se to mně. Ne­dě­lám to kvů­li ni­ko­mu ji­né­mu. Dě­lám to abych sa­tu­ro­va­la svo­ji po­tře­bu. Po­tře­bu in­ti­mi­ty, po­tře­bu se ode­vzdat, dů­vě­řo­vat, být na chví­li hrač­kou v jeho ru­kou.