Prv­ní ran­de

Po­pr­vé po ná­vra­tu z Thaj­ska jsem šla na ran­de. Ne­do­padlo to dob­ře. Je zvlášt­ní jak to (ne)fun­gu­je: ne­byl úpl­ně bl­bej, máme asi tak mi­li­on spo­leč­ných zá­jmů a té­mat. Ale na­pros­to žád­ná jis­kra.

S hol­ka­ma to ne­va­dí. Co jsem vrá­ti­la le­sbic­kou kar­tič­ku, tak můžu mít ro­man­tic­ké, ase­xu­ál­ní vzta­hy s že­na­ma a je to v po­ho­dě. Ale u chla­pů to je ex­trém­ně bi­nár­ní; buď­to je fakt hod­ně chci, nebo vů­bec.

No a pak ješ­tě celá ta věc s Te­rezkou. Na té se­znam­ce máme pro­po­je­né pro­fi­ly, je tam na­psá­no že spo­lu cho­dí­me. A Te­rez­ka ote­vře­ně píše, že je trans. Když do­šlo na téma mojí po­ly­a­mo­ry, tak to sice ni­jak ne­zmí­nil, ale ne­od­pus­til si po­znám­ku že Te­rez­ka “vy­pa­dá jako chlap.”

Měla jsem mu chrst­nout pití do ksich­tu a ode­jít stře­dem, no. Příš­tě mu­sím být víc od rány; lep­ší než si to pak sama doma vy­čí­tat.

Surgical self-worth

Jak už jsem tu psa­la, pů­vod­ně jsem vů­bec chi­rur­gic­kou změ­nu ne­plá­no­va­la. Při prv­ní ná­vštěvě na se­xu­o­lo­gii jsem to i řek­la: “Chci hor­mo­ny, ale ope­ra­ci ur­či­tě ne.” (“No tak to vám ne­můžu po­moct.”) Po roce jsem ná­zor změ­ni­la, hlav­ně v sou­vis­los­ti s uvě­do­mě­ním si své sku­teč­né ori­en­ta­ce, ale po­řád jsem to po­va­žo­va­la za ne­pod­stat­ný de­tail, třeš­nič­ku na dor­tu, kte­rá mi usnad­ní ně­kte­ré si­tu­a­ce, ale nic vý­znam­né­ho ne­změ­ní.

Až teď po­zo­ru­ju jak se můj pří­stup pro­mě­nil. Před­tím jsem vzta­hy s muži ne­bra­la ni­jak zá­vaz­ně, re­a­lis­tic­ky jsem oče­ká­va­la, že mě do­tyč­ní mají je­nom za po­ste­lo­vou ku­ri­o­zit­ku nebo je při­ta­hu­je ta část mojí ana­to­mie, kte­rá už to měla spo­čí­ta­né.

Teď mám vět­ší se­be­vě­do­mí, da­le­ko víc si sebe ce­ním a úpl­ně zmi­ze­la po­tře­ba zvát ně­ko­ho domů po dru­hé schůz­ce je­nom pro­to­že jsem zrovna děs­ně na­dr­že­ná, ač­ko­liv na­pros­to ne­tu­ším, jest­li o mne bude mít zá­jem i po­tom.

Říct či neříct? Screwed both ways

Na­va­zo­vá­ní vzta­hů je pro trans lidi mi­no­vé pole. Dří­ve jsem prak­ti­ko­va­la ra­di­cal ho­nesty, svůj trans* sta­tus měla hned v prv­ní větě na se­znam­ko­vém pro­fi­lu a ješ­tě se ujiš­ťo­va­la, že to do­tyč­ný vzal na vě­do­mí a chá­pe co to zna­me­ná. Ale bo­hu­žel to při­ta­ho­va­lo úpl­ně špat­ný druh chla­pů.

Teď jsem se roz­hod­la zku­sit opač­ný pří­stup, vy­ou­to­vat se až když uvi­dím jest­li to má šan­ci vů­bec ně­kam po­kra­čo­vat. Když jsem ote­vře­ná a ří­kám to hned, se­be­lep­ší prv­ní do­jem, kte­rý udě­lám, je zce­la au­to­ma­tic­ky pře­bit před­sud­ky vtlou­ka­ný­mi li­dem od­ma­lič­ka do pod­vě­do­mí. “Trans ženy jsou hnus­né, vy­pa­da­jí jako chla­pi, vsku­teč­nos­ti jsou chla­pi, ‘pod­vá­dí’ svo­jí exis­ten­cí ne­bo­hé cishet muže, koho při­ta­hu­jí je bu­ze­rant…” S ta­ko­vým han­di­ca­pem bych ne­mě­la šan­ci ani kdy­bych vy­pa­da­la jako misska.

Ale je to hroz­né ji­ným způ­so­bem. Já ne­ra­da lžu, mlžím, vy­hý­bám se prav­dě—de­mo­kra­tic­ký po­li­tik ze mne ni­kdy ne­bu­de, je­di­ně snad dik­tá­tor­ka vlád­nou­cí že­lez­nou pěs­tí—a z ce­lé­ho ve­če­ra jsem měla stís­ně­ný po­cit. Na kon­ci naší schůz­ky si ješ­tě všim­nul dět­ské se­dač­ky v autě, já dce­ru ne­za­pře­la a vy­mlu­vi­la se že ex “ně­jak” otě­hot­ně­la. Na ná­sle­du­jí­cí otáz­ku jest­li jsem bi­o­lo­gic­ky kluk (fa­ce­palm) jsem od­po­vě­dě­la pro­ti­o­táz­kou, jest­li jako kluk vy­pa­dám. Žád­ná od­po­věď. Tech­nic­ky vza­to jsem tedy nelha­la, ale stej­ně mi ze sebe bylo na zvra­ce­ní.

Tak­že jsem dneska ten účet zase za­blo­ko­va­la, a uvi­dím, za jak dlou­ho se do svě­ta in­ter­ne­to­vých se­zna­mek zno­vu od­vá­žím vy­dat. Jest­li vů­bec.