Moje ces­ta k po­ly­a­mo­ry

Než jsem—snad již de­fi­ni­tiv­ně—při­ja­la polyamory za vlast­ní, mu­se­la jsem ujít dlou­hou a sple­ti­tou ces­tu, s od­bočka­mi a ná­vra­ty zpět.

Můj prv­ní po­kus o ta­ko­vé uspo­řá­dá­ní byl po všech stra­nách špat­ně. Bylo mi 24, byla jsem ve svém prv­ním váž­ném vzta­hu, měly jsme malé mi­min­ko. A já pla­ši­la, že jsem ješ­tě nic ne­za­ži­la.

Zakázané ovoce

Jak by řek­la teta Ka­te­ři­na, ne­štěs­tí ne­cho­dí po ho­rách a na kaž­dém špro­chu… Vy­zkou­še­la jsem si, co lidé vidí na pod­vá­dě­ní svých part­ne­rů. To vzru­še­ní z ko­ná­ní ně­če­ho za­ká­za­né­ho, z pře­kra­čo­vá­ní tabu je ne­spor­né.

Ale ne­tr­va­lo to moc dlou­ho. Už jsem svo­ji se­xu­a­li­tu zna­la do té míry, že jsem tu­ši­la, že se mu­sím pří­šer­ně opít, abych do­ká­za­la chla­peč­ka pře­svěd­či­vě za­hrát a do­tyč­nou do­sta­la do po­ste­le. Když jsme pak po­kra­čo­va­ly dal­ší taj­nou schůzkou, tak už jsem měla po­cit, že mám od­pra­co­vá­no, a že od teď je řada na mně, být ta do­bý­va­ná, při­jí­ma­jí­cí. He­te­rač­ky z toho po­cho­pi­tel­ně úpl­ně nad­še­né ne­by­ly.

Pak jsem se díky Fronémě a Ja­ku­bo­vi se­zná­mi­la s myš­len­kou kon­sen­su­ál­ních ne­ex­klu­ziv­ních vzta­hů. Já se do Fronémy osu­do­vě za­mi­lo­va­la a zá­ro­veň s tím jsem se za­mi­lo­va­la i do po­ly­a­mo­ry. Ale­spoň jsem si tak při­pa­da­la; o pár mě­sí­ců poz­dě­ji jsem si od Fou­sá­če ne­cha­la vy­ře­zat poly sr­díč­ko s ne­ko­nečnem na ra­me­no.

Část toho okouz­le­ní ne­po­chyb­ně le­že­la v mém exhi­bi­ci­o­nis­mu a po­tře­bě pře­kra­čo­vat spo­le­čen­ské nor­my. Hroz­ně mě ba­vi­ly re­ak­ce lidí, když si všimli, že s Froné­mou jsem já i Ja­kub, a že to je na­pros­to v po­řád­ku.

Průkopnice slepých uliček

Ale vůči Pavle to bylo spros­té pod­vá­dě­ní. Tak jsem se doma na­prás­ka­la, měly jsme pár dní vel­mi ne­pří­jem­ných roz­ho­vo­rů a do­mlu­vi­ly jsme se, že po­ly­a­mo­ry zku­sí­me. To je sa­mo­zřej­mě úpl­ně nej­hor­ší způ­sob, jak ta­ko­vé uspo­řá­dá­ní za­vést.

Na­víc já ne­mě­la mo­ti­va­ci vztah s Pav­lou udr­žet, je­nom jsem ne­chtě­la při­jít o dce­ru. Od mo­men­tu, kdy jsem s Fro po­zna­la, že se ke mně může ně­kdo ale­spoň ob­čas cho­vat “správ­ně”, jsem byla pro fun­go­vá­ní ve vzta­hu jako muž na­vždy a kom­plet­ně zrui­no­va­ná.

Sko­ro rok jsme to s Pav­lou ješ­tě vy­dr­že­ly. Pří­šer­ný rok plný há­dek a kon­flik­tů a vý­či­tek. Když jsme se ro­ze­šly, tak to byla vel­ká úle­va pro všech­ny zú­čast­ně­né.

Ale bylo čím dál jas­něj­ší, že moje při­je­tí po­ly­a­mo­ry ne­by­lo upřím­né. Že jsem ji vza­la jako nut­né zlo, pod­mín­ku bytí s Fro. Tedy mož­nost ob­čas se vy­spat s ně­kým ji­ným ne­by­la úpl­ně k za­ho­ze­ní, ale v skry­tu duše—no, do­o­prav­dy hod­ně na­hlas—jsem se dě­si­la toho, až si na­jde ně­ko­ho dal­ší­ho.

Když jsme se ro­ze­šly, pak zno­vu daly do­hro­ma­dy a byly samy bez Ja­ku­ba, tak jsme snad ani o po­ly­a­mo­ry ni­jak ne­mlu­vi­ly. Tedy po­kud se správ­ně pa­ma­tu­ji, ne­by­ly jsme ex­pli­cit­ně ex­klu­ziv­ní, ale ote­vře­nost ně­jak ne­by­la na po­řa­du dne roku. Měly jsme dost pro­blé­mů samy se se­bou.

Po hře na chlapečka

Když skon­čil i náš vztah ver­ze 2.0, tak jsem se za­pří­sa­ha­la že poly ni­kdy víc. Po­řád jsem ro­zu­mo­vě chá­pa­la vý­ho­dy od­liš­ných kom­pro­mi­sů po­ly­a­mo­ry opro­ti mo­no­ga­mii, ale měla jsem to­lik ne­ga­tiv­ních vzpo­mí­nek na svo­ji žár­li­vost a po­ci­ty ne­jis­to­ty a stra­chu z opuš­tě­ní, a da­le­ko nej­jed­no­duš­ší bylo ce­lou věc za­vrh­nout.

Jen­že pak se sta­la za­jí­ma­vá věc. Moje tělo ko­neč­ně za­ča­lo fun­go­vat na správ­ných hor­mo­nech. Snad po­pr­vé v ži­vo­tě jsem se cí­ti­la oprav­du dob­ře. Na­jed­nou jsem ne­mu­se­la téměř ne­u­stá­le hrát tu ab­surd­ní roli. Po­pr­vé jsem do­ká­za­la mít sebe oprav­du ráda, za­ča­la jsem si sebe ce­nit.

A po­ly­a­mo­ry zase za­ča­la dá­vat smy­sl, a ten­to­krát i po­ci­to­vě. Bez toho ost­nu bo­les­ti a stra­chu, kdy­ko­liv si uvě­do­mím, že fun­gu­je obě­ma smě­ry. Pro­to­že ona ani mo­no­ga­mie žád­né jis­to­ty ne­ský­tá. U ol­tá­ře se říká “do­kud nás smrt ne­roz­dě­lí”, ale v po­lo­vi­ně pří­pa­dů při­jdou dřív práv­ní­ci.

V mo­no­gam­ním svě­tě exis­tu­jí dva dru­hy vzta­hů: part­ner­ský, ve kte­rém je­den je­di­ný člo­věk musí uspo­ko­jo­vat všech­ny vaše ro­man­tic­ké, se­xu­ál­ní, spo­lubyd­lí­cí a ro­din­né po­tře­by, ide­ál­ně po zby­tek ži­vo­ta; a všech­ny ostat­ní vzta­hy, kte­ré se k těm­to sfé­rám ne­smí ani tro­šič­ku při­blí­žit, pro­to­že by tím za­lo­ži­ly dů­vod k ukon­če­ní ono­ho pri­már­ní­ho vzta­hu.

To mi při­jde úpl­ně pad­lé na hla­vu. Když jsme tuhle kou­ka­ly na ně­ja­ký ro­man­tic­ký se­ri­ál, tak žád­ná z těch zá­ple­tek by ne­by­la mož­ná, kdy­by ti lidé ko­mu­ni­ko­va­li a byli ochot­ni se do­hod­nout. Fa­ce­palm pros­tě.

Ani mo­no­ga­mie ne­za­ru­čí nic víc, než že ten člo­věk se mnou bude je­nom tak dlou­ho, do­kud bude sám chtít. Mo­no­ga­mie dává ilu­zi “vlast­nic­tví,” ale ve sku­teč­nos­ti ako­rát vy­tvá­ří nut­nost vzta­hy (z mého po­hle­du zby­teč­ně) ukon­čo­vat.

Při­tom žád­ný vztah není stej­ný, žád­ný ni­kdy ne­na­pl­ní všech­ny naše po­tře­by kom­plet­ně, žád­né dva vzta­hy nejsou nut­ně stej­ně in­ten­ziv­ní. S ně­kým chci žít, s ně­kým ji­ným nám sta­čí vi­dět se jed­nou za mě­síc, nebo co­ko­liv mezi tím.

V po­ly­a­mo­ry mají všech­ny vzta­hy mož­nost vy­kvést a plně se roz­vi­nout. Ale sto­jí to víc úsi­lí a ko­mu­ni­ka­ce, a nejsou pro to žád­né spo­le­čen­sky stan­dar­di­zo­va­né vzo­ry.

Dnes

Když jsme se daly do­hro­ma­dy s Te­rezkou, tak jsem se spo­ra­dic­ky ví­da­la s jed­ním mi­len­cem, a bylo nad slun­ce jas­né, že sice jsem po­měr­ně vy­vá­že­ně bi-ro­man­tic­ká, ale v sexu 90% he­te­ro. A tak ne­zbý­va­lo než náš vztah od za­čát­ku na­sta­vit jako po­ly­a­mor­ní.

Ale ješ­tě jsme naši schop­nost se do­hod­nout po­řád­ně ne­o­tes­to­va­ly, pro­to­že za­tím veš­ke­rá ak­ti­vi­ta s dal­ší­mi lid­mi byla, když jsem já šla na pár vesměs tra­gic­kých schůzek, nebo když jsme ná­hod­ně s ně­kým skon­či­ly v po­ste­li obě dvě.

Tak ani ne­vím, jest­li to dě­lá­me správ­ně…