© Tereza Tomcová
© Te­re­za Tom­co­vá

Po­chy­by: Jsem sku­teč­ně trans?

Pro­sím vás, už dva roky se pre­zen­tu­ji jako žena, rok a půl beru hor­mo­ny, před tře­mi mě­sí­ci jsem pod­stou­pi­la chi­rur­gic­kou změ­nu po­hla­ví. Co mys­lí­te, zna­me­ná to, že bych tře­ba moh­la být trans? Nebo jsem je­nom zma­te­ná?

každý druhý příspěvek na r/​ask­transgen­der

No dob­ře, já teď už asi ob­jek­tiv­ně jsem, i kdy­bych snad před šes­tým led­nem, půl de­vá­tou ráno in­do­čín­ské­ho času, kdy Dr. Suporn Wa­ta­ny­usa­kul vzal do ruky skal­pel a ši­tíč­ko, ne­by­la.

Fak­tem zů­stá­vá, že všich­ni ob­čas po­chy­bu­je­me. Co když si to jen na­mlou­vám? Co když jsem se je­nom za­mi­lo­va­la do před­sta­vy bytí trans, jak­ko­liv bi­zar­ně to zní? Co když jsem je­nom znudě­ná hra­ním ži­vo­ta na easy, jako bílý cishet muž?

Ať už je to pro­to, že si chce sé­g­ra v ži­vo­tě vy­zkou­šet všech­no, na co nor­mál­ní smr­tel­ní­ci ne­do­sáh­nou, pros­tě pro­to­že si o tom ne­trouf­nou ani uva­žo­vat, ať už je to pro­to, že to tak sku­teč­ně je […]

moje sestra, 9. dubna 2014

Je to tak? Chci si vy­zkou­šet všech­no, na co nor­mál­ní smr­tel­ní­ci ne­do­sáh­nou? Ale kdo by ne­chtěl?

Když jsem byla dítě, tak jsem žád­ný niter­ný per­si­s­tent­ní po­cit, že jsem do­o­prav­dy hol­čič­ka, ne­mě­la. Ni­jak jsem svůj gen­der ne­pro­ží­va­la. Všich­ni se tvá­ři­li že jsem chla­pe­ček a že to zřej­mě ně­jak sou­vi­sí s tím, co ro­di­če na­zý­va­li “pře­dek” (umy­la sis za­dek? a pře­dek?) A kdo jsem já, abych pro­tes­to­va­la?

Jas­ně, ste­re­o­typ­ní chla­pe­ček jsem fakt ne­by­la. Z dět­ství si vzpo­me­nu spíš na ka­ma­rád­ky než ka­ma­rá­dy. Jed­na z nej­ví­ce for­ma­tiv­ních knih pro mne byla Mar­ti­na si hra­je s po­čí­ta­čem. Váš­ní ti­sí­ce pla­nou­cích slun­cí jsem ne­ná­vi­dě­la ve­li­ko­no­ce, kdy mě nu­ti­li vy­rá­bět prou­tě­né fa­lic­ké sym­bo­ly a pak s nimi na­há­nět hol­ky. Při­tom bych ve sku­teč­nos­ti oce­ni­la, kdy­by se na­o­pak ně­kdo po­sta­ral o moji se­tr­vá­va­jí­cí vla­host.

Ale to jsou ta­ko­vé ma­lič­kos­ti, kvů­li tomu svůj rod ne­začne­te zpo­chyb­ňo­vat.

Sex! Porno!

Poz­dě­ji se to zkom­pli­ko­va­lo sexem. Ně­kdy oko­lo dva­cít­ky ztra­til svůj pel no­vos­ti a já zjis­ti­la, že mě vlast­ně až tak ne­u­spo­ko­ju­je. Ne­vě­dě­la jsem, že tou­žím po žen­ském těle pro sebe, plet­la jsem si při­taž­li­vost se zá­vis­tí. Ale byla jsem zá­vis­lá na po­ci­tu blíz­kos­ti a sply­nu­tí. A jak jsem si po­tře­bo­va­la ne­u­stá­le do­ka­zo­vat, že jsem fakt chla­pák, tak vy­spat se s kaž­dou, kte­rá při­šla do ces­ty, byl do­ce­la funkč­ní způ­sob.

Vtip­ná byla moje teh­dej­ší pre­fe­ren­ce ma­tu­re a BBW por­na, přes­to­že v re­ál­ném ži­vo­tě jsem ta­ko­vé ten­den­ce ne­pro­je­vo­va­la. Při­taž­li­vé he­reč­ky mě ohro­žo­va­ly a ru­ši­ly. Ty oš­k­li­vé jsem asi pod­vě­do­mě ne­po­va­žo­va­la za kon­ku­ren­ci.

Ostat­ně i teď, když si ně­kdy por­no pus­tím, tak je to ob­čas zá­vod jest­li se dřív udě­lám nebo za­čnu dys­fo­řit.

Zejmé­na díky Froné­mi­ně flui­di­tě jsem na­ko­nec ob­je­vi­la, jaký sex mě sku­teč­ně na­pl­ňu­je. Ale od­tud ved­la ješ­tě dlou­há ces­ta. Vel­ká vý­hra fe­mi­nis­mu je, že mů­že­te být chla­pe­ček kte­rý hol­kám na dru­hém ran­de ob­lí­ká při­pí­ná­ky, a vů­bec se kvů­li tomu ne­mu­sí­te cí­tit blbě.

…vztahy

Sex byla ta snaž­ší část mých pseu­do-le­sbic­kých vzta­hů. Vždyc­ky se ve mně bila tou­ha po ně­kom sil­něj­ším, s kým bych si moh­la do­vo­lit být sla­bá, se stan­dard­ní­mi he­te­ro mas­ku­lin­ní­mi oče­ká­vá­ní­mi. Ob­čas za­ho­dit mas­ku­li­ni­tu v po­ste­li je jed­no­du­ché, ale vě­do­mě se jí vzdát na­po­řád jsem teh­dy ne­do­ká­za­la.

A tak jsem ob­čas agre­siv­ně vy­bucho­va­la ve sna­ze do­ká­zat si svo­ji muž­nost, jin­dy se pro­pa­da­la do de­pre­sí, jaké po­ža­dav­ky jsou na mne kla­de­ny a jak budu na­hra­ze­na chla­pem, kte­rý to celé ne­hra­je, a ješ­tě jin­dy byla zkla­ma­ná, že moje part­ner­ky ne­ma­jí do­sta­tek vnitř­ní síly aby moje cha­o­tič­ně­ní do­ká­za­ly brát s nad­hle­dem. Ko­nec­kon­ců, ony ve mně vi­dě­ly chla­pa a če­ka­ly nej­spíš přes­ně to samé.

Chybějící velké rozhodnutí

Na pro­ce­su tran­zi­ce je nej­hor­ší, jak dlou­ho trvá. Ale zase není tře­ba dě­lat žád­ná vel­ká unáh­le­ná roz­hod­nu­tí. Epi­la­ce? Ale­spoň rok bo­les­ti­vých se­ze­ní kaž­dý mě­síc. Hor­mo­nál­ní změ­ny? Po­čká­te si tře­ba i osm mě­sí­ců, než do­sta­ne­te prv­ní pi­lul­ku. A po­tom je to dal­ších pár mě­sí­ců, než to na vás za­čne být vi­dět a než do­jde k ně­ja­kým ne­vrat­ným změ­nám (po­kud vů­bec). Ope­ra­ce? Nejdřív po dal­ším roce.

Děsí mě před­sta­va, že se v še­de­sá­ti ohléd­nu a budu li­to­vat věcí, kte­ré jsem ne­zku­si­la. Kdy­bych v prů­bě­hu tran­zi­ce zjis­ti­la, že to pro mne není, že jsem se splet­la, tak mohu kdy­ko­liv pře­stat. Budu mít míň vous­ků, no bože. Mož­ná div­ný man-bo­obs. To se dá ře­šit. Ka­ma­rá­di se mi mož­ná bu­dou chví­li smát, ale za rok si na to ni­kdo ne­vzpo­me­ne. Ale když za dva­cet let zjis­tím, že ty po­ci­ty ni­kam ne­zmi­ze­ly, a já ztra­ti­la dal­ších dva­cet let ži­vo­ta hra­ním špat­né role?

Pro mne to všech­no vy­ply­nu­lo tak ně­jak při­ro­ze­ně, od jed­no­ho kro­ku k ná­sle­du­jí­cí­mu. Vždyc­ky jsem ře­ši­la ten aspekt, kte­rý mi v tu chví­li způ­so­bo­val nej­ví­ce dys­fo­rie.

Je mi do bre­ku před zr­ca­dlem, jak hra­na­tě sval­na­tě muž­sky vy­pa­dám? Mod­ré pi­lul­ky po­mo­hou. Ne­pří­jem­né si­tu­a­ce na úřa­dech? Změ­ním si jmé­no. Ne­lí­bí se mi jak vy­pa­dám nahá a že můj pře­rost­lý kli­to­ris láká lidi dě­lat věci, kte­ré mi nic ne­ří­ka­jí? Ob­jed­nám se k Dr. Supor­no­vi.

Po kaž­dém kro­ku jsem se cí­ti­la hez­čí a spo­ko­je­něj­ší. Až jsem byla úpl­ně pře­kva­pe­ná, jak rych­le jsem si zvyk­la po ope­ra­ci. Če­ka­la jsem ně­ja­ké ob­do­bí, kdy se budu cí­tit div­ně. Pře­ci jen jsem k to­vár­ní kon­fi­gu­ra­ci žád­nou ne­ná­vist ne­cí­ti­la, jen to ne­vy­pa­da­lo dob­ře a bylo to ne­prak­tic­ké. Ale nic ta­ko­vé­ho se ne­ko­na­lo.

A ješ­tě vý­raz­něj­ší “správ­ný po­cit” byla so­ci­ál­ní tran­zi­ce. Dneska si vů­bec ne­do­ká­žu před­sta­vit, že bych zno­vu hrá­la chla­peč­ka, přes­to­že v tom te­o­re­tic­ky mám de­setkrát del­ší pra­xi. Ale tře­ba se jed­nou budu cí­tit do­sta­teč­ně se­be­jis­tá, abych zku­si­la drag a vy­ra­zi­la ně­kam hrát chla­peč­ka je­nom jako. To by moh­lo být pří­jem­ně va­li­du­jí­cí, kdy­by mi to lidi ne­vě­ři­li.

Tak tedy jsem nebo ne?

To, že o tom pře­mýš­lí­te, je samo o sobě dost sil­ná in­di­ka­ce, že cis ne­bu­de­te. Cis lidé nad ta­ko­vý­mi věc­mi vů­bec pře­mýš­let ne­mu­sí.

Ni­kdo vám to ne­řek­ne. Žád­ný psy­cho­log to ne­po­zná, žád­ná kon­t­rol­ka se ni­kde ne­roz­sví­tí. Žád­ný ob­jek­tiv­ní di­a­gnos­tic­ký po­stup ne­e­xis­tu­je a ani exis­to­vat ne­mů­že; jak se člo­věk cítí je ne­pře­nos­né.

Ale to vů­bec ne­va­dí. Dě­lej­te co dou­fá­te že vás uči­ní šťast­ný­mi. Ži­vot máte je­nom je­den, proč žít cizí?