Or­gas­mic­ký por­trét

Před pár týd­ny jsem jed­nou ve­čer na Fa­ce­boo­ku na­ra­zi­la na udá­lost ver­ni­sá­že vý­sta­vy Pet­ra Je­di­ná­ka Or­gas­mic­ké por­tréty. Přijď­te, je to v pon­dě­lí 8. srp­na v Kar­lí­ně. Pro­kli­ka­la jsem se na Pe­t­rův web a všimla si ne­ná­pad­né vě­tič­ky:

Chce­te-li se stát rov­něž sou­čás­tí to­ho­to pro­jek­tu, ne­vá­hej­te mě oslo­vit.

A bylo jas­no. Tu sa­mou noc jsem mu na­psa­la, a pak jsem Ter­ku dal­ší dva týd­ny otra­vo­va­la tím, jak se ne­můžu do­čkat a jaká to bude ve­li­ká zá­ba­va.

Pod­stat­nou část mo­ti­va­ce tvo­ři­la, nemá cenu si nic nalhá­vat, moje po­tře­ba ex­ter­ní va­li­da­ce. A ne­chat se vy­fo­tit při mastur­ba­ci a fot­ku pak vy­vě­sit v ga­le­rii na me­zi­ná­rod­ní den žen­ské­ho or­gas­mu (ano, to exis­tu­je), to je po­řád­ná por­ce va­li­da­ce. Ale taky mě fas­ci­nu­je tech­ni­ka fo­ce­ní na skle­ně­né des­ky, při kte­ré vzni­ke je­den je­di­ný neduplikovatelný, ne­zvět­šo­va­ný ori­gi­nál. Kdy­by fo­til na mo­der­ní film, neřku-li di­gi­tál­ně, tak by mě to asi ne­lá­ka­lo; ur­či­tě ne na­to­lik, abych mu sama pro­ak­tiv­ně psa­la.

Julie namalovaná

Pár dní pře­dem jsem se do­mlu­vi­la s Len­kou aby mě na­ma­lo­va­la—a taky abych tam ne­šla sama, kdy­by se uká­za­lo že je to ně­ja­kej div­ňák, kte­ráž­to oba­va se na­štěs­tí uká­za­la li­chá—a ve čtvr­tek jsme se se­šly u něj v ate­li­é­ru.

Já jsem si ten den vza­la vol­no, ne­chtě­la jsem být nu­ce­na pře­pí­nat do mas­ku­lin­ní ener­gie, což se při do­ha­do­vá­ní věcí v prá­ci snad­no může stát, a rad­ši jsem šla ráno na lek­ci zpě­vu a zby­tek dne se růz­ně na­hezká­va­la, ope­čo­vá­va­la a vše­li­jak ji­nak při­pra­vo­va­la 😇

Prv­ní ho­di­nu za­bra­lo Len­ce mě na­lí­čit, ale pak ode­šla a bylo tře­ba za­čít. Byl mi vy­svět­len po­stup: sed­neš si tady na tu tvr­dou sto­lič­ku u zdi, ob­klo­pe­ná čtve­ři­cí bles­ků a ob­rov­skou ka­me­rou, a za­čneš mastur­bo­vat.

“A máš na to pět mi­nut.”

To mě tro­chu za­ra­zi­lo, zná­me se sotva ho­di­nu a už mě zkou­ší su­bit. Tedy, ne že by se mi to ne­lí­bi­lo… I když to v mi­nu­los­ti vždyc­ky do­padlo tak, že mi ně­kdo při­ká­zal ať se udě­lám, a tím prak­tic­ky ga­ran­to­val že or­gas­mu ne­do­sáh­nu.

Ale ten po­ža­da­vek, jak vy­šlo na­je­vo, byl nud­ně tech­nic­ký: Po pěti mi­nu­tách ze svět­lo­cit­li­vé vrst­vy ko­lo­dia vy­prchá éter a již ji není mož­no vy­vo­lat. Což se v pří­pa­dě prv­ní des­ky zřej­mě i tro­chu sta­lo.

Dál to byla scé­na jak z fan­ta­zie mého bý­va­lé­ho part­ne­ra: já jsem tr­pě­la na ne­po­ho­dl­né sto­lič­ce ob­lo­že­ná svět­ly, sna­ži­la se udě­lat do těch pěti mi­nut, a Petr se­děl na po­ste­li, po­ku­řo­val, s po­ba­ve­ným vý­ra­zem sle­do­val dění, a ob­čas si mě u toho vy­fo­til zr­ca­dlov­kou.

Na tře­tí po­kus se mi po­da­ři­lo to stih­nout. Ješ­tě jsem vzbu­di­la tro­chu po­hor­še­ní na bal­kón­ku s vý­hle­dem do par­ku—ně­jak se mi v té post-or­gas­mic­ké spo­ko­je­nost­ní roz­něž­ně­nos­ti ne­chtě­lo ob­lé­kat; a proč taky vlast­ně. Můj příští byt musí nut­ně mít bal­kón na kte­rém se budu moci nahá předvádět opa­lo­vat. Po­čka­la jsem, než na mokrých des­kách za­čne ale­spoň něco být vi­dět, a byl čas vy­ra­zit za Te­rezkou.

Teď už si je­nom roz­mys­let ně­ja­kou re­pre­zen­ta­tiv­ní úchyl­ku do jeho dal­ší­ho pro­jek­tu Kar­ne­val neřes­ti