Snímek z filmu Call Me Marianna
Sní­mek z fil­mu Call Me Ma­ri­an­na

Call Me Ma­ri­an­na

Mi­nu­lý tý­den jsem na fes­ti­va­lu Je­den svět vi­dě­la film Call Me Ma­ri­an­na. Bylo to hroz­ně smut­ný, zima, tma, Pol­sko tam pů­so­bi­lo jako lo­tyš­ský vtip… Ale je fajn, že se od doby za­chy­ce­né ve fil­mu si­tu­a­ce tro­chu zlep­ši­la a trans lidé v Pol­sku již nejsou nu­ce­ni ža­lo­vat své ro­di­če pro le­gál­ní uzná­ní své­ho rodu.

Ma­ri­an­na ve fil­mu re­ží­ru­je di­va­del­ní hru o svém pří­bě­hu. Tro­chu mě za­ra­zi­lo, jak nemá pro­blém roli své­ho mi­nu­lé­ho já ob­sa­dit mu­žem, a mlu­vit o své mi­nu­los­ti v muž­ském rodě. Já bych to ne­snes­la.

A to ne­by­lo veš­ke­ré mis­gen­de­ro­vá­ní. Ma­ri­an­na nám před­sta­ví své­ho ka­ma­rá­da, kte­ré­ho uve­de jako trans muže, aby jej pak vy­tr­va­le oslo­vo­va­la žen­ským ro­dem a vy­svět­lo­va­la mu, jak ony ženy musí dr­žet po­spo­lu. Z toho jsem byla ta­ko­vá roz­pa­či­tá.

Or­ga­ni­zá­to­ři byli tak od­váž­ní, že mě po­zva­li jako hos­ta do de­ba­ty po fil­mu. A já jsem sa­mo­zřej­mě ne­moh­la osly­šet pří­le­ži­tost exhi­bo­vat před stov­kou lidí a vy­klá­dat, o ko­lik je ži­vot snaž­ší, když vás vlast­ní ro­di­na ne­za­vrh­ne jako Ma­ri­an­nu ve fil­mu, jen pro­to­že si do­vo­lí­te být sami se­bou.

Ondřej Plešmíd a Julie, © Tereza Havlínková
On­dřej Pleš­míd a Ju­lie, © Te­re­za Havlín­ko­vá

Ze za­čát­ku jsem byla tro­chu ner­voz­ní—če­ka­la jsem něco ve­li­kos­ti ma­lé­ho sálu v Svě­to­zo­ru, a ono je Ponre­po dva­krát vět­ší—a úvod­ní hejt pro­ti po­vin­né ste­ri­li­za­ci se mi ne­po­ved­lo po­dat s po­třeb­nou ra­zan­cí. Pak jsem si zvyk­la, a když do­šlo na otáz­ky o sexu, tak jsem se re­ak­ce­mi pu­b­li­ka už je­nom ba­vi­la.

Při­šla si mě tam po­slech­nout Froné­ma, se kte­rou jsem se ne­vi­dě­la a ne­mlu­vi­la přes dva roky. Je to zvlášt­ní, co ta­ko­vá doba s lid­mi (ne)udě­lá. V po­sled­ní době jsem vždyc­ky v šoku, jak málo se jiní lidé mění. Ale uzná­vám, můj re­fe­renč­ní rá­mec není úpl­ně stan­dard­ní.

Po de­ba­tě jsme šly na pa­ná­ka do ve­d­lej­ší­ho baru a já si pl­ný­mi douš­ky uží­va­la ten kon­trast vůči mi­nu­los­ti, ve kte­ré jsem se sna­ži­la na­pl­ňo­vat ste­re­o­ty­py muž­ské­ho cho­va­ní, a byla jsem z toho ne­u­stá­le v děs­né kře­či.

Vždyc­ky se mi lí­bi­lo ne­chat se vést, zejmé­na v zá­sad­ních otáz­kách typu kam pů­jde­me a co bu­de­me pít, ale to je u chla­peč­ků hroz­ně ne­a­trak­tiv­ní. Je ne­sku­teč­ně osvo­bo­zu­jí­cí ne­být nu­ce­na pro­je­vo­vat se roz­hod­ně, po­kud ne­chci, a vě­dět, že to na moji atrak­ti­vi­tu ne­bu­de mít ne­ga­tiv­ní do­pad; spíš na­o­pak.

A po­cho­pi­tel­ně nejde ani to­lik o vý­běr tequi­ly, ale hlav­ně o ro­man­tic­ké vzta­hy. Je mi da­le­ko pří­jem­něj­ší před­sta­va pa­siv­ně se sou­stře­dit na to, abych byla ma­xi­mál­ně okouz­lu­jí­cí (a co nej­líp kon­t­ro­lo­va­la svůj vztek a de­pre­se když NRE fáze po­mi­ne), než ně­ko­ho ak­tiv­ně ba­lit. Po­kud mě chtě­jí, fajn, můžu je chtít taky. Po­kud ne, není to nic, co bych moh­la svým ko­ná­ním změ­nit.